Vytrženo z deníku M. Losenického – Lososa

Návštěva Rotorua

Spalo se dobře, protože zem lehce hřála. Všude kolem to všelijak bublalo a syčelo. Z kempu jsme zamířili do Termální rezervace s ukázkami Maorského umění přímo v Rotoruře. Měli tam i ptáka kiwiho. V celém areálu to bylo samé jezírko ať s vodou nebo s bahnem, které bublalo a syčící díry. Viděli jsme Maora, jak dělá nádherné věci z kostí a z kamenů. Na závěr prohlídky jsme shlédli maorské vystoupení. Od areálu Přírodní rezervace jsme jeli nakoupit, najedli jsme se a přesunuli se k místnímu kostelu. Uvnitř byl nádherně maorsky zdobený a měl jednu zajímavost. V jednom okně byl do skla vyleptán Kristus oblečený jako Maor v přehozu z kiwích per. Kostel stál u jezera a při pohledu přes okno to vypadalo, jako když Kristus kráčí po hladině jezera. U kostela stál i hezký Meeting Haus a za kostelem byl hřbitov. Zajímavostí Rotorury je to, že vzhledem k všude přítomným termálním pramenům se nepohřbívá do země, ale staví se na zemi jakési tumby, do kterých se zemřelí ukládají. Od kostela jsme se přesunuli k vesnici kterou v roce 1886 pohřbil sopečný prach po výbuchu nedaleké sopky. Sopka tam stojí dále, ale už bez svého vrcholu. No a odtamtud jsme již vyrazili k místnímu noclehu, k termálnímu potoku s vodou teplou okolo 38 C, Kerossen Creek. Pojedli jsme. Zabalili si na následující třídenní výlet, vykoupali se a šli chrnět. Spali jsme v hustém modřínovém lesíku pod širákem, což mělo za výhodu to, že jsem nebyl napláclý na vlhké plachtě stanu jako v předchozích nocích.

Track kolem jezera Waikaremoana

Nádherně jsme se vyspali. V suchu, nic nekousalo, prostě pohoda. Ráno jsem ještě vlezl do potoka jako pózista pro fotografa. Potok byl velice horký až nepříjemný, moc dlouho se v něm vydržet nedalo. Od potoka jsme se přesunuli asi 150 km k jezeru Waikaremoana. Cestou jsme projížděli asi 50 km kaňony a pralesy po prašné cestě. Byla tam nádherná místa na tábory u řeky, ale do vesnice hrozná dálka. Když jsme přijeli k jezeru, tak nás všechny uchvátilo. Cestou do turistického centra jsme si vyfotili vodopád. V centru jsme se dozvěděli, že nemůžeme jít pohromadě a tak jsme se rozdělili na dvě patry a vyrazili proti sobě. My jsme se vrátili zpět jakoby na začátek jezera. Vyrazili jsme na tůru ve 13,30. Čekalo nás 11,3 km do Waiharuru kempu. Cesta byla celkem pohodová, podél jezera, pěkně teploučko. Viděl jsem na jedné mělčině pěknou štiku. Dorazili jsme do super chajdy, zrovna když začalo lehce mrholit. I přesto jsme se vykoupali. To byla povinnost. Chajdy byly vlastně dvě. Jedna obytná a druhá kuchyňka, zároveň jídelna a společenská místnost. Rozhodli jsme se, že nebudeme stavět stan, ale že přespíme na verandě. Nakonec jsme stejně skončili v rohu jídelny. Alespoň jsme zůstali suší. Večer jsme hráli hru země město. Jednotlivé kategorie byly Pohádková bytost, Typ auta, Jídlo, Sport, Film, Část těla. Hráli jsme až do vyčerpání všech písmenek. Jen na Ř jsme nevymysleli auto. Nu a pak již jen jít spát. Mezi tím se řádně rozpršelo.

Pršelo celou noc a stále mrholilo, posnídali jsme. Celkem mě překvapilo, jak byli ostatní ubytovaní časní. Už v 6 hodin přišli něco dělat do kuchyně. Vyráželi jsme v dešti, ovšem bez Ály a Jiřiny. Ty zůstaly na základně a s tím, že se vrátí s druhou partou. Po chvilce pochodu déšť ustal, ale během dopoledne se však rozpršelo a lilo a lilo. U jednoho soukromého srubu jsme si udělali pauzu, najedli jsme se. Z druhé strany zrovinka přišla jedna Francouzska, která šla sama. Chvilku jsme povídali a pak vyrazila dál deštěm. Když už jsme skoro vyráželi, tak se objevil Jirka, Honza a Honza z druhé party. Byli též úplně durch. Prohodili jsme pár slov a vyrazili jsme každý svým směrem. Cestou jsme ještě potkali naše holky, pak párek Čechů a pak ještě jednoho Čecha. Takže lze říci, že v tomhle hnusném počasí chodili jen pomatení Češi. Kapitolou samo pro sebe byly Venušiny pády. Během putování nám Venuše předvedla jeden bravurní parakotoul, to když jí ujely nohy po kořenu, upadla na záda, rychle se přetočila na břicho a skvěle se zastavila o dřevěný pahýl před pádem do zarostlé strže. Bágl jí připlácl hlavu do bláta a tak jsme se tomu na štěstí mohli zasmát. Při druhém pádu spadla na zadek. Lekli jsme se, jestli si nenarazila páteř nebo kostrč o kámen, ale její první starostí bylo jestli nerozbila Ferneta. Kousek před cílem jsme si odskočili k vodopádu Korokoro. Byl opravdu krásný a pěkná byla i cesta k němu. Musela se překonat řeka po kamenech. Bylo tam natažené ocelové lano na přidržení. I tak jsem využil toho, že mám sandále a v jednom místě šel vodou. Do kempu Waiopaoa jsme dorazili v 5 hodin. Bohužel chata byla plná a tak jsme si postavili stan, uvařili vodu a snažili se všelijak zahřát. Byli jsme hodně mokří a hodně zmrzlí. Vláďa ani nebyl schopen rozvázat si tkaničky u bot. Zuz se převlíkla do suchého, zalezla do spacáku a veškeré další činnosti jako konzumace jídla prováděla již pouze ve stanu. Spát jsme šli už v 9 hodin a spali až do rána.

Tongariro N.P.

Z města jsme vyrazili na cestu do národního parku Tongariro. Jeli jsme velmi dlouho přes hory prašnými cestami a stálo to za to. Úžasné výhledy na hory, pastviny, přejížděli jsme krásné řeky, z kterých byl Jirka úplně hotový. K večeru jsme spatřili sopku, ke které jsme mířili, vršek měla v mracích. Těsně před cílem proběhla fotoakce. Krátce poté jsme dorazili do kempu Mangahuia u řeky stejného jména. Zabydleli jsme se, uvařili a šli spát. Čekal nás budíček v 5,45, jelikož to vypadalo na dobré počasí, došlo ke změně plánu a rozhodli jsme se zítra pokořit sopku Ruapehu 2797 m vysokou.

Skutečně jsme vstali časně, najedli se, vyklidili stan a nechali ho v kempu. V 7,15 jsme vyrazili k hoře Mt. Ruapehu. Horolezeckou terminologií v základním táboře byly lanovky a vleky, což nikdo moc nechápal, protože to byl samý šutr, ale ty byly i několika metrové které se sem skutálely při soptění hory. Vyrazili jsme. Postupně jsme šplhali výš a výš. Dosáhli jsme hranice sněhu a asi po 3 hodinách jsme byli na vrcholu. Koukali jsme na 2 krátery. Ten první byl obrovský, plochý a pokrytý sněhem. Ten druhý byl menší a plný horké vody. Dali jsme si sváču a až postupně skoro všichni přišli, tak jsme se vyfotili. Honza pak s odolnými jedinci vyrazil ještě na protější část kráterů, kde byly jakési kamenné sloupy a ti slabší se vydali na cestu dolů.

Vstali jsme v 7, bylo zataženo a lehce mžilo. Okolo půl 8 nám Honza sdělil, že změnil směr pochodu, jelikož má být zítra hezky. mapa Tongariro Nord Cicle Tím pádem nás dnes oficiálně čekalo jen 5 hodin chůze a tak jsme vyjeli až v 11,00. Auty jsme dojeli k informačnímu centru. Tam jsme si vzali bágly a vyrazili. U obou aut zůstal Lumír a měl za úkol být další den v 16,30 na druhém parkovišti s jedním autem, aby se mohlo dojet pro druhé. Ani ne po hodině chůze jsme dorazili k vodopádu. Byl pěkný, ale bylo tam spousty lidí a tak jsme se nekoupali. Pokračovali jsme dále k jezerům Lower Tama a Upper Tama. Nejzajímavější byly zájezdy Japonců. Všichni byli vybaveni apartními čepičkami, turistickými holemi a bílými rukavicemi. Nejlepší byla jedna skupinka, která nedokázala sejít prudkým svahem dolů. Prvnímu předskokanovi hned nahoře ujely cvička a ostatní to vzdali. Otočili se a vyrazili zpět na start. Od kráteru jsme sestoupili do Jižního kráteru. Po jeho dně jsme došli až k úpatí sopky Mount Ngauruhoe. Ta se připomínala 600 metrů vysokou hromadu škváry. Nahoru se vydal pouze Vláďa s Katkou (nahoru 1,10, dolů 12 min) a Lumír. Ten šel v sandálech.

Paparoa N.P.

Probudila nás partička turistů, když se začali balit. Vylezli jsme asi okolo půl osmé. Docela dost pršelo a tak se nám ani moc ze spacáků nechtělo. Zabalili jsme si a snídali. Když turisti odcházeli, tak nám jejich profi průvodkyně říkala, ať se moc nezdržujeme, že řeka začíná stoupat a že je to pak nebezpečné. Na to Taťka reagoval „prdlavky, teprve teď to začne být zajímavé“. Taky nám říkala, že jít v sandálech je blbost, že se lehce zvrtne noha zapresovaná mezi kameny. Nicméně nám je Taťka doporučil. Taťka s Jirkou chytli za noc dva úhoře. Jeden velký jim to prý utrhl. To bylo pro Petru špatné, jelikož včera slíbila, že co chytí tak upeče, jinak by jí hodili z loďky na jezeře Rotoroa do vody. Něco před půl 9 jsme vyrazili. Byli jsme taková průzkumná skupinka. Již cestou jsme zjistili, že voda opravdu mírně stoupla. Poslední brody před soutokem byly už dost prudké, ale s pomocí klacků pro udržení rovnováhy jsme je překonali. mapa Paparoa N.P. Vyrazili jsme tedy proti proudu Dileme Creek. Ale již za druhou zatáčkou jsme se zasekli. Voda stále po dešti stoupala a brod byl pro nás příliš prudký a hluboký. A hlavně, řeka se už rozlila po celé šíři koryta a zaplavila okrajové mělčiny, po kterých se normálně chodí. Po nějaké době jsme se šli podívat zpět, jestli jsme neminuli nějakou odbočku a zjistili jsme, že se musíme rychle vrátit na cestu, nebo že brody, které jsme přešli již zpět nepřekonáme. Vrátili jsme se a zjistili, že opozdilci Jirka, Eliška, Šárka, Alena a Honza se nemůžou dostat ani přes hlavní brod od jeskyně. Zkoušeli jsme jim pomoci, házeli jsme jim provaz, ale nakonec museli na klidném místě přeplavat a bágly jsme tahali provazem v nafouklém igelitovém pytli. Trvalo nám to všechno asi 2 hodiny. Pršet již sice přestalo, ale voda neklesala. Taťka chtěl sice počkat 2 hodiny a pak vyrazit, ale přemluvili jsme ho, že to bude trvat mnohem déle. Další bomba byla, že Taťka chytil toho úhoře co se mu v noci utrhl. Byl zřejmě poraněný a ležel na mělčině a odpočíval. Všiml si ho při čištění zubů. Přišel k němu opatrně s nožem, přibodl ho k zemi a vytáhl tak na břeh. Byl to úhoř úhořů, prsty změřen na 120 cm a odhad váhy 10 kg. Ukrutná obluda..

Death man Track

Čekalo nás 1000 m převýšení. Šlo se pralesem přes kořeny, kameny, koryty potoků. Byl to velký nářez. Po nějaké době jsme se dostali do sedla, kde rostl opravdu pohádkový les. Stromy byly porostlé mechy. Všude kolem mech. Stromy vytvářely úžasné patvary. Pak jsme vyšli z lesa a chybělo nám asi 200 m po louce a dostali jsme se na navazující cestu Treck Poterturu. Naloženi jsme byli asi v půl 1. Měli jsme však asi 1 hodiny pauzu v sedle u potoka. Roteburn track mapa Takže by se dalo říci, že jsme to zvládli za 3 hodiny. Bohužel se pak zatáhlo a přišly mraky. Chvíli to vypadalo jako když velmi lehce mží, ale asi po hodině cesty po vrstevnici po úbočí hor začalo normálně pršet a zvedl se vítr. Bohužel tím pádem nebylo vůbec nic vidět. Asi za další hodinu jsme došli do chaty u jezera. Tam jsme se docela usušili u kamen a pak jsme šli dál stále z mírného kopce již lesem, takže moc nepršelo. Došli jsme k poslední chatě, odtud to mělo být k autu 1 hodinu. Bohužel jsem v zaslepenosti kapucí pláštěnky přehlídl odbočku a vyrazil naprosto špatným směrem. Cestou mi bylo divné, že už nikdo nedochází, ale až po 50 minutách se mi to potvrdilo. U další informační tabule jsem zjistil, že jdu špatně. Motal se zpět.

Greenstone a Caplec Track

V 8 ráno jsme se rozloučili s Vláďou a Katkou, kteří vyrazili sami do Deth Valey. na Greenstone a Caples Track mapa My jsme vyrazili v 9 hodin. Vlastně od chaty začalo stoupání do sedla. Převýšení bylo asi 700-800 m. Naštěstí cesta hodně traverzovala a nešla kolmo nahoru, takže to celkem šlo. Těsně pod sedlem jsme se zastavili a vyběhli si na vyhlídku na jezero a meandrující řeku. Bylo krásně, svítilo sluníčko. Pak jsme se vyštrachali do sedla. Byli jsme tam asi v 1 12. Dalekohledem jsme pozorovali kamzíka a v dálce dole v údolí lesknoucí se střechu přístřešku, kde budou spát Jirka s Honzou. Vyrazili jsme dolů podél vody. Cesta nic moc, kameny, občas bláto, vysoká tráva. Dole u potoka jsme si udělali pauzičku na jídlo, kafíčko a pohodička. Asi v 1 jsme vyrazili dál dolů podél řeky. Jednou jsme museli přehopsat velký přítok, někteří skočili, jiní brodili a Šárku přenesl Honza. Dále po proudu se šlo širokým korytem řeky po kamenech nebo po trávě. Došli jsme k přístřešku. Byla to spíš chatrč, ale na spaní v dešti dobrá. Nechali jsme vzkaz klukům a vyrazili dál. Šlo se pěkným lesem. Něco před 7 jsme vyšli do hlavního údolí. Stáli jsme na ostrohu a měli překrásný výhled na údolí s řekou, nasvícený zapadajícím sluncem. Měli jsme štěstí, slunce zapadalo za hory asi za 10 minut. Sešli jsme dolů k naší řece a přes ni vedl visutý most. Přešli jsme přes most a došli k soukromé chatě. Tam byl vzkaz od Venuše s Alenou, že jsou v pohodě. Váhali jsme, zda spát zde na verandě, nebo popojít ještě kousek k uzavřené turistické chatě. Rozhodli jsme, že se ještě popojde. Bylo to šťastné rozhodnutí. Když jsme došli k chatě, tak Taťka odšrouboval šroubek z petlice a byli jsme uvnitř. Chata byla plně vybavená i s vodou, 12 postelí, prostě super. Hned jsme se zabydleli, uvařili a po setmění šli spát, aniž bychom svítili. Spali jsme v postýlkách. Jirka a Taťka šli ještě na ryby a chytli pstruha. Vzbudili mě, když přišli a kuchli ho.

N.P. Mount Cook

Honza s Vláďou vyčkávali na otevření půjčovny maček a cepínů ve vesnici. Otvírali v 8. Poté nás začali stíhat. Začátek naší cesty byl celkem v pohodě. Šlo se po pěšině v úbočí hor stále pozvolna nahoru proti proudu řeky stále blíž k ledovci. Trochu nás sice zmátlo křoví a kosodřeviny a zbytečně jsme se dostali příliš vysoko do svahu. Rozdělili jsme se na 2 skupiny. Jedni (i já) sešli zpět dolů na cestu, která se nám ukázala a druzí to dál drtili suťovým svahem s tím, že přece neztratí výšku. Nakonec nás svedla dohromady rokle po nějakém sesuvu svahu. Šli jsme dál a v dálce za námi jsem viděl v dalekohledu Honzu s Vláďou a někým dalším. Navrhl jsem, ať počkáme a rozebereme si každý mačky a cepíny, ať to nevlečou sami. Udělali jsme si tedy pauzu, že počkáme a zároveň se všichni dojdeme. Zanedlouho byl Honza u nás a říkal, že jdeme strašně pomalu a že jsme ve skluzu. Ze svých nákladů nám nic nedali a mazali dál. Za chvíli jsem již viděl Taťku vpředu jako malou tečku. Nu a pak to začalo. Odbočili jsme od jezera kolmo do svahu a začali se drápat nahoru sutí a poté po velkých kamenech. Bylo pěkné počasí a přesto byly kameny v blízkosti vody ve stínu pokryté ledem. Minuli jsme první sníh a asi po hodině jsme se dostali do sedla, kde byla pauza a sváča. Měli jsme krásný výhled na Cooka i zpět na údolí. Nu a pak zas dál nahoru stále blíž a blíž sedlu a též sněhovým a ledovcovým polím, na které s sebou táhli mačky. Když jsme došli ke sněhu, tak jsme se Zuzkou navrhovali, že je zkusíme obejít po skalách. Zdálo se nám, že lze takhle dojít až nahoru. Dalo by se tím ušetřit vracení se s mačkami, protože jsme měli jen 8 párů a šlo nás 15. Vyrazili jsme a skutečně se nám to povedlo. Těsně před druhou jsme byli nahoře v sedle. Strašlivě tam fučelo. Snažili jsme se dát zprávu dolů, že to jde, ale neviděli jsme ostatní. Teprve když jsme povylezli ještě trochu výš stranou, tak jsme dole uviděli hlouček našich. Křičeli jsme a mávali a nakonec nás uviděli. Plán vyšel. 8 lidí šlo s mačkami a další vyhopkali po skalách. Přesto jsme nahoře mrzli skoro hodinu. Zalezli jsme si do škvíry mezi skálu a sníh a čekali. Postupně se všichni vyškrábali nahoru. Vyfotili jsme se a vyrazili dolů do údolí ledovce Tasman, který se nám ze sedla ukázal v plné kráse. První část sestupu probíhala výborně. To jsme sjížděli po botách sněhové pláně. Dál už však byly v ledovci trhliny a museli jsme jít po hřebeni. Šlo se po pěšině, která velmi často mizela a občas jsme přelézali i přes lokální vrcholy hřebínku, který stále klesal dolů. Minuli jsme privátní chatu a od té už to byl kousek k šeltru dole v údolí. Konečně ho jednou roklí zahlédli a hned jsme se spustili dolů. To však byla chyba. Cesta pokračovala dál po hřebeni. Ti co šli přímo na šeltr se museli prodírat kosodřevinou a křovím. Já jsem na to chtěl vyzrát a vyrazil jsem souběžným údolím či žlabem, odkud byla vidět cesta k šeltru. Po nějaké době jsem si již značně nadával. Původně snadný postup se změní v boj o holý život. Nahoru se mi už nechtělo a žlab byl čím dál tím prudší. Klouzalo to, na skalách jsem slaňoval po trsech trávy. Dokonce jsem musel překonat jakýsi stupeň, kde při dešti musel být vodopád. Konečně jsem se dostal níž, kde už byla i tráva a po ní už to šlo lépe. Nejhorší bylo, že údolí bylo stále daleko. Prsty u nohou jsem si úplně zarazil do chodidel, ale přežil jsem a byl jsem dole. Bál jsem se, aby se na mě nečekalo. Ale bylo to naopak. Když jsem byl už skoro dole, tak jsem viděl, že přišli k šeltru 2 postavičky. Ukázalo se, že to byla Zuzka a Vláďa. Když mě zmerčili, tak mi Zuzka vyrazila naproti po cestě směrem k našemu cíli. Sešli jsme se a pokračovali dál do auta. Pěkná cesta se po chvíli ztratila. Shltla jí lavina kamení. Z cesty k autu se ukázal pěkný vopruz. Šli jsme 2 hodinky střídavě po cestě, pěšině, korytem řeky, kamenech i rovině. Asi v 1 9 jsme došli k autu. Byl jsem strašlivě uťaprtaný, ale šťastný. Nešťastný však byl Lumír. Vůbec nevěděl, která bije, protože Alena prý kyvadýlkem určila, že se vrátím první já a skutečně to tak dopadlo asi o 0,5 m. Týlové zabezpečení výpravy fungovalo výborně. V cíli byla obě auta a byl uvařený čaj a suprová polévka. Jen co se dopotáceli poslední, tak jsme vyrazili do kempu a každý se vlastně vzápětí skácel do spacáku a šel spát. Byli jsme sice špinaví a upocení, ale hlavně, že jsme leželi.mapa Mt. Cook N.P.

Cestou do Artur Pass

Cestou jsme se zastavili u ponorné řeky, kterou se nám podařilo projít úplně celou. Inzerují, že je to 360 m, ale připadlo nám to mnohem víc. Byla úžasná. Protékala vápencem a vyhloubila a vykreslila úžasné tvary.Původní informace, že to bude po kolena, byla mylná. Někteří menších postav to měli skoro po pás. Lumír, ten při jednom oblézání tůňky zahučel celý. Neudržel se a spadl. Pak už to bral středem i závěrečný vodopádek. Vylezli jsme všichni nadšení. Taťka zase zabodoval. Převlékli jsme se do suchého, uvařili si vodu a vyrazili dál k šeltu Klondike, kde bylo naše místo pro přenocování. Byli jsme tam za chvilku. Postavili jsme stany a rozpršelo se.